Anděl
Malý anděl u zdi stál,
strachy plakal,moc se bál.
Proč?Já se ptám.
Odpověď v jeho srdci mám.
Anděl oděn v bílém rouchu,
v duši děs a plno strachu.
Pásku uvázanou přes oči,
svět se přesto dál točí.
Proč musí tady stát?
Proč má rozkaz poslouchat?
Je z andělů poslední,
snad naděje ho zachrání.
Však tři výstřely ohluší mě rázem,
jen bílá křídla spadla na zem.
A přes ně z očí černá páska,
už vím,co se stalo.
To zemřela láska.
Teď ptám se zas a sama
si odpovím.
Kdo za to může?!Jistě,jistě,
že to vím.
Je to hvězda,co nesvítí,
je to louka bez kvítí,
je to rána,co nekrvácí,
je to hrom,co neburácí.
Je to běžec,který neběží,
je to člověk,který nevěří.
Lidská nevíra ho zabila.
To člověk zabil anděla!
Pírko z křídla vzala jsem,
schovala do váčku za pasem.
Snad jak strom ze semínka
vyroste mi anděl z pírka.
Nevěříš?Ale já věřím na zázrak!
A věřit budu tak či tak,
dokud se nový anděl nezrodí,
dokud se láska nevrátí!
Autor: Anežka Pavlíková
mocinky pěkné
(Gambča, 5. 4. 2011 18:41)