Můj sen
Mám za sebou namáhavý den. Uléhám do měkké postele otočená obličejem ke stropu. Kolem studí tma, jen paprsky pouliční lampy proudí skrs žaluzie. Sem tam na zeď pronikne výrazné žluté světlo od projíždějícího auta. Zavírám oči. Jak je snadné opustit realitu a otevřít vrátka do vlastního světa.
Probouzím se bez okovů u mlčícího dubu. Jeho vrásky se už nedají spočítat. Kolik zážitků a přání musel vyslyšet. Co za tajemství skrývá? Tváří se moudře. Rozmachuje své dlouhé paže, jako by mě chtěl obejmout. Zároveň však vzhlíží k nebesům. Často bývá domovem mnoha nájemníků. V jeho zelené koruně se zabydlel pár stříbřitých holoubků. Neuplynul ani rok, v jejich hnízdě se objevily chundelaté kuličky, které stále křičí hladem. Pohled na jejich maminku, jak sází život, aby je mohla zasytit, mne učaroval. Ane nedutám.
Na tomto místě však není starý strom sám. Sedím pod ním a opatrně se opírám o jeho drsnou kůru. Zaposlouchám se do šustivého zvuku zeleného koberce. Do uší mi zpívá potůček, o který můj zrak ani nezavadil. Švitoření okřídlených přátel ve mně vyvolává nutivý pocit, že musím jít dál. Žene mne i touha detektiva, kde se skrývá onen záhadný zpěvák? Na chodidlech mne hladí pestrobarevná pokrývka. Au! Pan Bodlák mi skřížil cestu.Bolavá noha nemůže dál. Svalím se na zem. Píseň vody je náhle silnější. Našla jsem toho tajemného sólistu. Vybíhá přede mnou přímo ze země. Mé zranění smáčím v křišťálově čistém pramínku. Maličko studí. Nějaký skokan mě vyrušil. Překrásná žabka mne přišla varovat. Ale před čím? Je však rychlejší než oči. V okamžiku zmizí.
Náhle se setmělo. Modrá černota zalila celé mé okolí. Obsah potůčku začal nepříjemně mrazit. Rychle se snažím nožku vytáhnou. Zpočátku mi v tom něco brání, ale podaří se. Temné ticho mne uvádí do rozpaků. Ani jedna písnička už nehraje. Vše pohltil ledový dech. Nad hlavou se mi otevřel pytel s bílou nadílkou. Lehounké vločky se snáší na mou tvář. Zmizela sladká vůně jahod. Nemohu najít ani jediný barevevný záblesk. I dub byl umlčen zimní čepicí. Není tu živé duše. Smutek. Hořké slzy mi stékají po obličeji, který pořezán od ostrého větru těžkne smutkem. Žiletky mne řežou po celém těle. Necítím prsty. Zalil mne studený pot. Úzkost. Srdce se mi choulí v dlani.
Najednou zní zvony. Jsou čím dál blíž. Zvuk budíku mne vysvobodil. Ano, probouzím se. Rychlým pohybem otevírám oči. Byla jsem vězněm ve svém vlastním světě. Moje vnitřní já se proti mně otočilo. Proč se každý můj sen promění v noční můru? Krásu vždycky něco zmaří? Štěstí netrvá věčně. Nemůže. Kdyby byly jen dobré věci, nevěděli bychom, že máme být šťastni. Všechny mince mají rub i líc.
Niki..
Komentáře
Přehled komentářů
Líbí se mi hlavně ten konec. Nedávno jsem se o tom přesvědčil sám.
Chytrý!
(MAZA, 21. 12. 2007 9:30)